Původní stavba pavilonu G byla vybudována podle návrhu architekta Bohumíra Čermáka pro Výstavu soudobé kultury v Československu konanou v roce 1928. Vyhlídková věž s kavárnou tvořila dominantu jedné z výstavních promenád. Atrium pod věží s bazénem a zahradní úpravou bylo obklopeno výstavními halami s konstrukcí z monolitického betonu, které byly s prostory pod věží propojeny dřevěnými spojovacími křídly. Vstupy do bočních hal byly zvýrazněny dvěma objekty s menšími věžemi, které současně akcentovaly nástup do atria pavilonu.
V poválečném období byl pavilon několikrát upravován pro potřeby veletržního provozu. Šlo většinou o adaptace stravovacích provozů, sociálního zařízení nebo technologií. Výstavní haly byly využívány ve své originální podobě až do konce 80. let, kdy vyšel nečekaně najevo havarijní stav jejich betonových konstrukcí. Ukázalo se, že v roce 1927 byl při stavbě použitý hlinitanový beton (též bauxitový cement), který díky rychlému počátečnímu nárůstu pevnosti umožňoval zkrácení celkové doby výstavby. Ve 20. letech však nebylo všeobecně známé, že tento typ betonů za určitých podmínek po delším čase svou pevnost ztrácí a hrozí zřícení konstrukce. Obě výstavní haly proto byly z bezpečnostních důvodů urychleně strženy a z původního pavilonu zůstala zachovaná pouze vyhlídková věž a jedna z menších bočních věží.
Současně s demolicí pavilonu byly zahájeny projekční práce směřující k rekonstrukci obou bočních výstavních hal. Na útvaru hlavního architekta výstaviště, který dlouhá léta vedl architekt Zdeněk Müller, byla nejprve zpracována řada variant, prověřujících hmotové řešení a provozní vztahy. Uvažovalo se mimo jiné i o snížení tramvajové tratě v ulici Hlinky na úroveň výstaviště a nástupu do areálu v úrovni nového pavilonu, což se ovšem ukázalo nereálné s ohledem na finanční náročnost.
Výsledný koncept umístil dvě výstavní haly o rozměrech 120 × 45 m zhruba v půdorysné stopě obou původních bočních křídel pavilonu. Navržené řešení tak zachovalo atrium pavilonu i dominantní postavení vyhlídkové věže v intencích původní urbanistické koncepce Josefa Kalouse z roku 1924. Současně však umožnilo zahájit v západní části areálu výstavbu moderních hal, umísťovaných s ohledem na efektivitu a provozní požadavky areálu v jednoduchém ortogonálním rastru s minimálními odstupy. Ideově je tento přístup zakotvený v rozvojovém plánu z roku 1977 jehož tvorbě předcházelo několik mezinárodních sympozií o výstavnictví. Generel výstaviště byl v průběhu let dál upravovaný, ale v zásadě zůstal v platnosti až do počátku 21. století.
Návrhu nového výstavního pavilonu se dvěma výstavními halami se v duchu výchozího konceptu zhostil tým architektů vedený Viktorem Rudišem. Obloukové střešní konstrukce obou hal se nacházejí v téže rovině, což stavbu vizuálně sjednocuje. Rozdílné osazení hal na terénu – výškový rozdíl činí 4 metry – je vyrovnáno rozdílnou světlou výškou vnitřních prostor. Toto řešení umožnilo vložit do jižní haly G1 galerii podél atria a obě haly spojit na západní straně přivrácené k pavilonu Z podzemní spojovací chodbou, na kterou jsou navázány potřebné servisní prostory. Historická vyhlídková věž se vstupní halou v přízemí a kavárnou v patře byla k nově zbudovaným halám připojena prosklenými spojovacími krčky. Ze dvou menších objektů s věžemi na obou stranách atria byl zachován ten severní při pavilonu G2. V roce 1928 se v něm nacházela expozice firmy Lamplota s kavárnou, po rekonstrukci pavilonu zde byly umístěny kanceláře veletržní správy. V roce 2007 byl objekt napojen na tramvajovou zastávku v ulici Hlinky krytou lávkou pro pěší. V současnosti se zde v patře v úrovni ulice Hlinky nachází menší vstupní hala s pokladnami a v přízemí v úrovni haly G2 výstup do atria pavilonu. Jižní objekt s věží byl při rekonstrukci nahrazen novotvarem se stejným objemem, ale tvaroslovím odlišným od originální stavby. Tím zůstala zachovaná základní symetrie hmotové kompozice, aniž by se autoři museli uchýlit k návrhu repliky části původní stavby.
Rekonstrukce pavilonu G představovala počátek nové etapy ve stavebním vývoji výstaviště, kdy rozlehlé jednopodlažní halové objekty začaly postupně nahrazovat starší menší nebo vícepatrové pavilony. V letech 2000–2009 takto postupně přibyly v západní části areálu výstaviště pavilony V, F a P. Především díky harmonickému propojení soudobých konstrukcí s fragmenty historického pavilonu však pavilon G zaujímá mezi ostatními moderními halami výlučné postavení.
LŠ
